Srpen 2013. Po jedné túře ve Slovenském ráji se syn podivil mé náhle silně oteklé levé noze. Dovolenou jsme zkrátili, následovala šňůra vyšetření, cévní chirurgie, interna, nebezpečí trombů a embolie, v druhé půlce října zjistili na magnetické resonanci, že žílu utěsňuje nové těleso v blízkosti křížové kosti. Byl jsem hospitalizován na chirurgii motolské nemocnice. Žílu, kterou mezitím i zevnitř zneprůchodnily tromby, a hrozila amputace celé končetiny, uvolnil stentem skvělý chirurg. Bohužel jen nakrátko, sevření nádoru bylo drtivé. Diagnóza z odebraného vzorku - zhoubný sarkom, pro svou polohu neoperovatelný, pro svou povahu chemorezistentní (odolný vůči chemoterapii). Nicméně po řadě konzultací na lince chirurgie – onkologie a bezúspěšného pokusu o využití kybernetického nože v Ostravě nakonec přišlo rozhodnutí: přece jen chemoterapie. Nesouhlasil jsem, navrhoval jiná řešení, mezi jinými i protonové ozařování

Požádal jsem tedy o týden na rozmyšlenou, opustil nemocnici a zaslal svou zdravotní dokumentaci na další pracoviště, jež měly zkušenosti s léčbou jinými způsoby. Kladně odpovědělo jen pražské protonové centrum (PTC). Háček. Jsem pojištěncem VZP, ta smlouvu s PTC uzavřenou nemá.

O výjimce musí rozhodnout příslušné komplexní onkologické centrum. Požádal jsem KOC v Liberci o doporučení protonové léčby, aby ji pojišťovna proplatila. To však trvalo na chemoterapii, jen tu pojišťovně doporučí. Mé argumenty, že sarkom byl diagnostikován jako chemorezistentní, nepomohlo. Můj sarkom byl speciální, neexistovala naň příslušná škatulka. Stál jsem před rozhodnutím mezi zoufalým živořením (tušil jsem, že by mě chemické jedy trvale poškodily a byl bych pacientem na doživotí, pokud bych vůbec přežil) a nedostatkem prostředků. Půl milionu korun za protonové ozařování jsem samozřejmě neměl. A pak došlo na kamarády. Ti první byli z našeho Divadelního klubu Jirásek. Tam se zrodil nápad na sbírku.Transparentní konto Franta bylo založeno v posledních dnech roku 2013. Zpráva o něm se rozletěla po sociálních sítích. Asi za deset dní na něm bylo potřebných 500 000 tisíc. Divadelní soubory, jednotlivci, kamarádi mimodivadelní, nakonec i neznámí lidé. Neuvěřitelné. Krásné. Během ledna 2014 jsem mohl absolvovat ozařování v PTC. Nádor neroste, noha téměř neotéká, kontroly jsou optimistické. Na kontě nakonec „přistálo“ více než milion korun. . Zázrak? Ne, jen prostá solidarita, kamarádství, lidskost. Znovu jsem uvěřil, že žijeme v dobré zemi, s lidmi, kteří „nejsou jen čtenáři spořitelních knížek“, jak by nás rádi někteří politici ocejchovali. Jsem přesvědčen, že i díky této vlně zjeveného společenství, tomu uvěřilo víc z nás.

To je zdánlivě vedlejší, zdá se mi však, podstatnější smysl tohoto příběhu. Dál je to prosté. Co už nepotřebuji, vložil jsem do tohoto nadačního fondu. Když jsem byl v nouzi, pomohli jste. Je co vracet. Spolu s několika přáteli jsme jej s díky založili, aby se vlna nerozplynula v písku oné „blbé nálady“. Aby svou historií a svým smyslem byl nadále nositelem naděje a víry v to dobré v nás. Věříme a doufáme, že fond bude díky nám všem žít dál a pomůže dalším potřebným. Jednou se přece každý z nás ohlédne a zváží, kým byl a co mohl…